Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
„No pěkně!“, říkám si po prvních deseti minutách „Ex Lives“ a na tváři mi hraje spokojený úsměv. „Řízci z Buffala jsou opět při chuti a svůj chaotic hardcore čardáš roztáčejí na plné obrátky“. Z minulosti víme, že EVERY TIME I DIE se s tím nikdy moc nemazali a spíše než seriózní umění pro ně bylo vždy prioritou, aby to na desce pořádně „kopalo“ a musím konstatovat, že na novince tento přístup úspěšně rozvíjejí. Deska je proti předchozím tvrdší a více zběsilá, má špinavější zvuk a celkově působí jako docela slušný úlet. Zároveň je ale pestřejší, více muzikální a obsahuje momenty, které jsou až nečekaně chytlavé. Zdá se, že kapela našla ideální polohu!
V souvislosti s aktuální kolekcí už dost dobře nejde hovořit o metalu (nebo metalcoru), neboť EVERY TIME I DIE se filozofii, která staví na přesnosti a instrumentální dokonalosti od těchto pojmů dost vzdalují. Kapela kráčí přesně opačným směrem a přirozenou cestou se propracovala do stádia pěkně chaotického hardcore, které se místy přibližuje až k anarcho punku. Nutno však dodat, že tato podoba ji sluší náramně.
Na albu se mísí divoká zuřivost THE DILLINGER ESCAPE PLAN s šílenstvím THE CHARIOT, experimentováním á la NORMA JEAN a melodikou třeba takových COMEBACK KID, berte to však s rezervou, neboť EVERY TIME I DIE už mají po šesti albech vypracovaný svůj vcelku osobitý rukopis. Většina skladeb má tradičně dost nepravidelnou, místy až zmatečnou strukturu a působí na první dojem trochu neuchopitelně, ale poté, co se zorientujete, začnou na povrch vyplouvat zajímavé věci.
Mezi takové patří bezesporu hned úvodní „Underwater Bimbos From Outer Space“ (mj. pilotní singl), která nabídne hned několik povedených zvratů a úderných riffů, a dále pak určitě nervní „I Suck (Blood)“ nebo členitá „Drag King“. Takovéto skladby přeci jen na hardcore scéně neslýcháme každý den a kapelu je třeba za ně náležitě ocenit.
EVERY TIME I DIE však umí nejen hlasitě břinčet, ale jak víme už z minulosti, kapela dokáže nastavit i přívětivější tvář, která zas tak ortodoxně hardcorová není, a taktéž není úplně marná. Na albu se tak neděje často, ale ať si vezmete vyklidněnou „Revival Mode“, či punkrockovou „Partying Is Such Sweet Sorrow“ (vtipné banjo na začátku), nebo emotivní „Indian Giver“, tak se vždy jedná o příjemné zklidnění hurikánu, které albu velmi prospívá. „Ex Lives“ tak neběží čtyřicet minut pouze na jedné frekvenci, což je proti starší tvorbě také příjemná změna.
EVERY TIME I DIE natočili dle mého v podobě „Ex Lives“ svoje nejlepší album, ze kterého je v první řadě cítit, že našli svůj styl a mají jasno. Konec konců dnes již lze kapelu považovat za staré harcovníky, kteří se nenechají ovlivňovat trendy. Sympatické je na nich ale i to, že krom osobitého přístupu k hudbě neztrácejí ani po patnácti letech energii, švih, razanci a stále umí rozpoutat úctyhodnou rebelii, jejímuž kouzlu je pro mne velmi těžké nepodlehnout.
EVERY TIME I DIE se s tím jako obyčejně moc nemažou. Na místo sofistikovaného umění raději krátké chaotické výpady, jedovaté narážky v textech, živelnost, zběsilost, rebelie.
1. Underwater Bimbos From Outer Space
2. Holy Book Of Dilemma
3. A Wild, Shameless Plain
4. Typical Miracle
5. I Suck (Blood)
6. Partying Is Such Sweet Sorrow
7. The Low Road Has No Exits
8. Revival Mode
9. Drag King
10. Touch Yourself
11. Indian Giver
12. Grudge Music
13. Business Casualty
14. Starve An Artist, Cover Your Trash
Diskografie
From Parts Unknown (2014) Ex Lives (2012) New Junk Aesthetic (2009) The Big Dirty (2007) Gutter Phenomenon (2005) Hot Damn! (2003) Last Night In Town (2002) The Burial Plot Bidding War (EP) (2000)
Hardcore, punk, stoner rock, alternative metal a štipka matematiky. Presne, ako poznamenal kolega Sicky vyššie, nahrávke nechýba pestrosť a aj preto sa dá pozorne počúvať takmer počas svojho celého trvania.
Škoda, že v niektorých vyhrotených pasážach to EVERYTIME I DIE hrajú viac na náhodu. Výsledok teda nie je vždy taký, ako sa pôvodne očakávalo. Najlepším kúskom je úvodný výplach "Underwater Bimbos From Outer Space", ktorý sa už kapele po zbytok albumu prekonať už nedarí.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.
Koncepčný album, zaujímaví hostia (Ian Anderson z JETHRO TULL, Joey Tempest z... EUROPE?!), návrat growlingu(!), orchester, hammondy, moogy a mellotron, obal od Travisa Smitha a veľa paragrafov. Čo sa môže pokaziť? Podľa prvých posluchov sa zdá, že nič!